Botticelli Baby

V šedesátých letech, když se The Doors ptali, jakou hrají hudbu, jen pokrčili rameny. Je to hudba, řekli. Proč ji škatulkovat?

Jen málokterá kapela unikne nevyhnutelné otázce žánru. Botticelli Baby určitě ne. Ale kdo je viděl naživo, ví, že na odpovědi sotva záleží. Na pódium vstoupí šest muzikantů. O hodinu později z něj odcházejí vyčerpaní, rozjitření a často sami přemýšlejí, co se to vlastně stalo. Ve vzduchu visí kolektivní úžas. Kdo miluje hudbu, najde muzikanty. Kdo chce tančit, bude tančit. Kdo potřebuje smích, se zasměje. Kdo přichází se smutkem, může odejít utěšen — nebo proměněn.